>/ Skoro celá

22. srpna 2016 v 9:00 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Bylo už skoro pět. Dívala jsem se na hodiny lesknoucí se na zdi nad barem. Utírala jsem sklenice, otočila se očima ven, ale pořád viděla ciferník přes sebou. Jak se ručička kmitá a táhne ke konci směny. Zamyšleně jsem cpala hadr do skla, než jsem si uvědomila sama sebe a muže u výlohy, který měl před sebou prázdný hrnek. Popadla jsem tác a došla k němu.
Díval se, stejně jako já před chvílí, ven. Podpíral si palcem bradu a jeho pohled se zdál, že mizí v dálce. Po náměstí se míhaly davy lidí. Jako vektory tisíce a jedné přímky a každý s jiným cílem chvátal ve vytyčeném směru.
Už dávno mi došlo, jak mě práce deformuje. Všímala jsem si jen špinavého nádobí, pokecaných stolů, ale nějak už jsem přestala vnímat lidi na židlích. Asi to bylo tím, že kasu měl pod palcem někdo jiný. Já jen uklízela, toť vše.
Proto jsem se možná přece jen na okamžik zastavila a prohlédla si ho. S tácem u boku, jen na vteřinku mi nohy zdřevěněly. Tvídové sako a kalhoty, elegantní polobotky, ale zdánlivě trochu rozcuchané vlasy. Vypadala jsem asi hloupě, jak jsem tam stála - nevím, tedy určitě. Rychle jsem přilétla ke stolu a se snaživým úsměvem svižně sbírala hrnek.
Vzorek látky na jeho hrudi mě skoro zhypnotizoval. Jak jsem brala šálek, přestala jsem vnímat svět. A ten se povážlivě zakomíhal. Se slabým jeknutím jsem vybalancovala hrnek na podšálku a lžička divoce zacinkala, jak mi spadla pod nohy.
"Dávejte přece pozor!" napomenul mě muž.
"Omlouvám se, nějak jsem se zadívala na…"
"Co?" obrátil se ke mně a ruka mu sklouzla z brady.
"No, to pěkné sako a tak… Takový anglický gentleman, to se moc nevidí," snažila jsem se žertovat s poťouchlým úsměvem a hledala pohledem ztracenou lžičku.
"Ne?" podivil se a opět se zadíval skrz sklo.
"Leda tak úředníci, když sem chodí…"
"Nejsem úředník."
"Aha." Mínila jsem to ukončit. Zatracená lžička, konečně! Vítězoslavně jsem ji vrazila do šálku.
"Ne, já tu zachraňuju svět," zamručel, aniž by se otočil.
Už jsem chtěla tác odnést, ale tohle mi značně zkřivilo úsměv. Práce mi velila slušnosti, ale tohle nešlo nechat bez odpovědi. Pomalu jsem zvedla nádobí a s překvapeným šklebem odvětila: "Tohle říkáte všem?"
"Ne, jen těm, co se ptají."
"Já se neptala."
Odvrátil se od skla se samolibým úsměvem. "Nevadí, už to víte."
"Jo, moc vtipné." Jakmile jsem se otočila, nechápavě jsem zavrtěla hlavou a koulela očima, dokud jsem nádobí neumyla.
Seděl tam dál, díval se ven. Dala jsem se do úklidu, už byl skoro čas jít domů. Brzo mě někdo vystřídá na noční směnu. Ozvalo se cvaknutí dveří, jak kdosi odcházel. V duchu jsem počítala různé druhy hrnečků a sklenic, měla jsem pocit, že některé kusy chybí. Pak jsem zvedla hlavu a všimla si, že ten člověk je pryč.
Vzala jsem hadr a zvolna se doplazila ke stolku. Utírala jsem těch pár drobečků a vzhlížela od desky k výloze. Přes nápisy o aktuální nabídce jsem viděla postavy, které mě míjely, i radnici vzadu a morový sloup vyrůstající z dlažby. Mezi domy zely šeré díry postranních ulic, odkud se valily další a další postavičky.
Zvedla jsem se, v ruce hadr. Je to jako stavebnice, takové mraveniště s chodbičkami. Do toho se náhle ozvala ohlušující rána. Výloha se zatřásla. Automaticky jsem si zaclonila tvář, ale sklo vydrželo. Nakrčená s pulzující hrudí jsem hleděla skrz paže. Ozýval se křik. To je vtip?
Bylo to nějaký kus od nás, ale ještě o hodinu později mě z toho dostávali ti, co přišli střídat. V televizi bylo mimořádné vysílání. Museli být fakt rádi, že konečně přišlo za celý den něco nového. Byl to výbuch plynu v jedné budově. Vysklilo to snad celou ulici, ale nezabilo nikoho. To byl asi vážně zázrak. Ale pak jsem slyšela mluvit jednu starší ženu s redaktorem.
"No, kdyby nás nevyvedl ten inspektor kvůli nějaké kontrole, tak tu možná nejsem."
Mezitím na obrazovce probíhaly záběry z místa nehody a já jen kdesi v pozadí postřehla na krátko nějakého muže. Stál na rohu jedné z budov. A mával. Slabě mi mával. Mně - komu jinému. Měl tvídové sako i kalhoty.
"Dík za to kafe," vydechla jsem směrem ke kolegovi, "Já už půjdu."

Markéta Orlová / 2014
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama