Červen 2017

*/ Paradox „nemití času“

4. června 2017 v 13:39 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Můžeme se vsadit, ale předem víte, kdo vyhrává. Když se mě zeptáte, jestli bych šla tam a tam, protože a protože, mávnu rukou a řeknu kouzelnou větu: "Nemám čas." To je takové zaříkadlo, kterým teď častuju lidi v prudké kadenci nejen já, ale především hafo lidí jím častuje mě. "No víš, já nemám čas a…" Jo, jasně, já ho taky nemám! Nemusíš se vůbec obtěžovat mi tuhle informaci sdělovat.

Samozřejmě, že nikdo nemá čas. Máme přece nějaký život, ne? Práci, školu, práci do školy… Vždycky se najde plno věcí, které musíme nutně udělat a které už dva roky nestíháme. Ale pak jsem si jednou takhle sedla a povídám svému druhému já: Nemám čas - to není fakt, to je výmluva.

Samozřejmě, že když před námi leží kupa práce, když máme zítra zkoušku, když se potýkáme se závěrkami, tak nemáme čas. Ale zkuste se zeptat, co byste dělali, kdyby vám někdo zavolal, že stojí na střeše a chce skočit? Že vám vaše sestra spadla z kola a leží s otřesem mozku ve špitále? Vážně byste řekli, že nemáte čas a zavěsili? Samozřejmě, že neustále omílám, že mám hromadu věcí na starost, ale když mi uprostřed plácání se v učebnicích napíše kamarád, jestli mám chvilku, odpovím: "Jo, pět minut si urvu, o co jde?"

Všímám si toho čím dál častěji. A nejsem sama.


"Já taky vždycky řeknu, že nemám čas, ale v úterý mě zatáhli do čajky a byla jsem tam do dvou ráno! No to se mi snad nikdy nepovedlo!"
"Jo, viď! Když chceš, tak si ten čas uděláš."


Nejde o to, jestli čas máme nebo nemáme, protože v dnešním rychlém, možná až bleskovém světě nemáme vlastně nikdo čas na nic. V teoretické rovině, protože se na nás práce a povinnosti valí takovým tempem, že není možné je zvládat. Jakmile vyřešíte jedno, předhodí vám druhé. Nebo si, nedej bože, něco dalšího vymyslíte sami. Ale člověk není stroj.

Když si člověk chce udělat čas, tak si ho udělá. Když někoho milujete, budete na něj plácat tolik času, že i když občas zasakrujete, že jste měli víc dbát na tu práci, litovat přeci jenom nikdy nebudete. Pokud je vám někdo drahý, je vám ukradené, že vám kvůli němu "stojí práce". Když vám na někom záleží, půjdete za ním, kdykoli na vás pískne. Protože nikdo nemáme čas, ale vymlouvat se, že si nejste schopni udělat pět minut, abyste odepsali na smsku… Jestli máte až tak málo času, tak mi řekněte, kdy chodíte na záchod?

*/ Proč jsme ještě nezrušili komentáře

4. června 2017 v 13:30 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Blítí svých myšlenek na nějaká více či méně veřejná prostranství je přirozený jev nejen u lidí jako já, kteří mají v hlavě neustále chaos slov a bez jeho občasného upouštění by mohlo dojít k přehřátí systému. A není to sice prvoplánový účel, ale když už blijeme, jsme docela zvědaví na to, jak naše zvratky pojmou ostatní.

Proto taky u všech možných webů vždycky najdete někde zaharaburděnou sekci komentářů. Člověk prostě vždycky nějak ve skrytu duše doufá, že mu někdo napíše "něco pěkného". A tím nemyslím jen uspokojující souhlasy… Kolikrát by jeden byl docela šťastný i za to, kdyby s ním někdo začal prostě a jednoduše diskutovat. Klidně si nenotujme, buďme jeden modrý a druhý červený, ale nu poučme se navzájem, tak proč ne, že? Ale takhle už doufám dobrých pár let a pořád: "Zdravím hoši, hovno v koši."

Kolikrát mě už v minulosti chytlo zoufalství, vykašlala jsem se na psaní, mávla jsem rukou, chtěla zavřít komentáře a kdesi cosi… Protože ona trpělivost má své hranice. To se dá chvíli snášet. Spamery smažete, chronické protestující ignorujete, typy, které píší rádoby chytré komentáře jen proto, abyste se podívali k nim na blog, taky přehlídnete, ale co máte dělat s těmi, kteří očividně ani nepochopili, co jste právě napsali?



zdroj: Humor na LF MU / facebook


Někdy už vážně nemáte chuť na ty žvásty ani odpovídat, protože tím ztrácíte čas a krmíte trolly. A kolikrát to vypadá, že vám snad napsal i celkem inteligentní člověk, ale když ten jeho sloh přečtete a pak znovu přečtete, o čemže byl ten článek, dojde vám, že je to zas jen někdo, kdo žije buď jiné dimenzi, nebo bere věci moc doslovně. (A o tom jak nesnáším lidi, kteří nechápou metafory a sarkasmus, bychom si tu mohli povídat vážně dlouho. Na tuty se tu taky určitě zas hned nějací objeví.)

Jestli tedy chceme dál něco blít a paradoxně se u toho nerozčilovat místo oddechu, který nám to mělo přinést, nejlepší je prostě zrušit komentáře. Protože člověk pořád sedí, čeká na nějakého filozofa odpovídající mentální úrovně, se kterým by mohl rozebrat nesmrtelnost chrousta, a on se objeví jen další hnidopich a "kravinecšťoural"… Ono to sice vypadá, jací nejsme zlí čarodějové, když nám pod články sekce komentářů chybí, nebo když komentáře dokonce mažeme, ale k čemu je něco, co nefunguje?

Protože já jsem otevřená odlišným názorům, ale ne blbým kecům. Protože jsou jedinci moudří a rádoby inteligentní. Protože lidi nahlas nechválí, ale strašně rádi nahlas nadávají. Tak proč jsem ty komentáře vlastně ještě nezrušila? Bohužel, ta jiskřička, která doufá, že někde je nějaký poklidný Platón, se stále drží na živu. Ale mám jistou obavu, že tihle lidé, už ten internet raději vypnuli a šli si najít azyl na opuštěný ostrov.

*/ Největší zázrak života

4. června 2017 v 12:44 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Jakožto student biologie jsem za poslední tři roky postupně zanevřela na většinu toho, co běžní lidé označují za zázraky. Narození dítěte, láska i to, že se ptáče nakonec vyklube z vejce. Všechny tyto jevy jsou založeny na tak základních dějích a chemických rovnicích, že mi už nepřijde ani nijak zázračné, jak se celý ten systém pak poskládá dohromady jako puzzle a funguje. Všechno je jen mořem a moře je jen složeno z mnoha kapek. I my jsme mořem a na takové kapce přece nic zázračného není.

Ale jeden "téměř zázrak" přeci jen zůstal. Jedna věc, která mě prostě nepřestane fascinovat, věc, kterou si procházíme někteří dnes a denně. Protože všechny ty "jejich" zázraky jednou skončí v popelu a potom se objeví ten skutečný - zázrak zrození fénixe. Schopnost člověka dostat se na samý okraj útesu, dopadnout na beton, rozlámat si všechny kosti, bodnout si nůž do hrudi a vykrvácet a pak se nadechnout a se servanou tváří se znovu sebrat a jít dál.


Výběr z mých zpráv (aneb o tom, jak jsem poslední spisovatel a filozof na [facebóku]):

I když pořád nenalézám, i když se pořád dokola vyčerpávám a unavuju… pořád dokola nacházím sílu jít dál a nechápu jak, ale neznám lepší pocit, než když se seberu a byť zničená jdu dál.
A jestli jsem při studiu biologie prohlásila, že zázraky v přírodě nejsou, tohle je pravděpodobně jediný, který zůstal…
Ta schopnost jít dál, i když s námi život pekelně zametá a lidé s díky odmítají naše hlavy na zlatým podnose, je neuvěřitelná věc. A jestli je člověk takhle silný, není možné, aby jednou nedosáhl toho, co tak moc chce - i kdyby měl skončit nedopatřením na konci světa.


Protože jsou chvíle, kdy lžu svým obličejem všem, které potkám, jen abych se pak mohla někam schovat a vydávat tak zoufalé vzlyky, že se bojím sama sebe. Chvíle, kdy jsme tak blízko srázu, že si opravdu začneme hrát s tou myšlenkou, že stačí jediný krok a spadneme a všechno tohle skončí. Ale náš vlastní strach nám to nedovolí. Ale ta druhá, ještě větší síla nás pak druhý den probudí a umožní nám vstát z postele. I lidé, kteří překonali ten strach a ten krok udělali, museli někdy dřív tohle zažít. I lidé, kteří polykají prášky, jen aby mohli fungovat, to někdy dřív cítili. Všichni jsme jednoho rána otevřeli oči a zjistili, že už neslzí. Alespoň jednou v životě jsme zažili ten pocit, že i když my sami už nemůžeme, ten systém v nás zmáčkl RESTART. A historie prohlížeče se vymazala.

Každý den se mi připomínají věci, které mě lámou. Klepou mi na dveře, někdy přímo zoufale ťukají do nějakého protivného rytmu. Někdy se jich nakupí tolik, že z nich zešílím. Někdy ty dveře vyrazí… dřív nebo později. Ale pokaždé je znovu zatluču. Znovu, marně, ale udělám to. Pořád spravuju tu děravou střechu. A i když už mám pocit, že to příště nezvládnu, tak to udělám. A jestli tohle není zázrak...

Ano, mohla bych být šťastným člověkem. Vždycky jsem si přeci jen tajně přála být bezvýhradně šťastná. Ale jistým způsobem jsem radši nešťastná a nezlomná. Protože když máte něco zadarmo, nevážíte si toho. To, co si musíte vydřít, je jako zlatý poklad. A ve mě asi tajně žije zázračné zlaté dítě.

*/ O neefektivitě státnic

4. června 2017 v 12:43 | MAKY.OREL |  Matka lvice filozofuje
Tuhle jsem volala domov. Rozhovor probíhal asi ve stylu:

"Učíš se?"
"Učím!"
"A jde ti to?"
"Ne…"
"Mně taky ne!"

Dva lidé ze dvou generací a oba sedí u monitoru polykajíc nějaká fakta, která místo aby šla dovnitř do hlavy, jen se odráží od zorniček. To je zlo. Přitom všechno to, co si čtu, jsem se už dávno učila. A co hůř - z některých těch žvástů jsem u zkoušky dostala jedničku. Teď už mám ale v hlavě tak chabé zbytky těch vědomostí, že by to sotva stačilo na trojku. Nejsem na to pyšná, ale pravidla paměti jsou neúprosná - co nepoužívám, vyhazuju. A proto si pořád pamatuju všechny texty oblíbených písní, ale ne všechny třídy řas a konfigurace bičíků.

"To je hrozně neefektivní tohleto," ozývá se z druhé strany z monitoru, který sedí doma. "Všechno ses to už jednou učil a teď znova."
"Je to jako maturita, no…" odpovídá druhý hlas odkudsi v místnosti.
"Je to na nic - jenom do sebe cpeš nějaký informace, ale ty bys je měl umět hlavně použít a ne jen umět. A to se nedělá. Měli by lidi dělat nějaký projekty nebo…"
"No, to je vlastně ta bakalářka."
"Jo, ale ty pak stejně musíš jít a stejně se to všechno ještě navíc k tomu naučit zase nazpaměť."

Nazpaměť - to je nejhorší. Nazpaměť a bez reálného upotřebení. Jestli má žížala meta nebo protonefridie je sice pěkné vědět, ale co s tím jako budu dělat? Ono by se s tím dalo dělat jistě hodně věcí, a pokud bych nějaké prováděla, už bych si tyhle fakta dávno pamatovala, ale já jenom sedím a i na tu žížalu koukám jen na obrázku.
Byly doby, kdy mi zahraniční systémy školství přišly nefér. Když vám někdo řekne, že jsou země, kde zkouška vypadá ve formě přečtení moudré knihy, vypracování krátké eseje a pak filozofickou rozpravou se ctihodným profesorem, příjde vám to jako nulová námaha. Jenže to za A tak jednoduché zase není a hlavně, je to nejlepší způsob, jak prokázat, jestli jste pitomci a nemáte na téhle škole co dělat, nebo jestli jste schopni vést dialog a obhajovat své názory, a jste tudíž připraveni existovat na akademické půdě, schopni tvořit, schopni myslet a inovovat. To je přece důležitější, než mít paměť jak slon a odblekotávat formulky z paměti. A to jsem ještě na fakultě, kde to v tomhle směru tak hrozné není. Co by říkali lidé z filozofické?
Takže k čemu jsou všechny ty státní zkoušky? Je to nějaký zvyk, že když něco ukončujete, musíte znovu dokola prokazovat, že ve vaší děravé palici, která už si ani nepamatuje, co bylo k obědu, udržíte všechny fylogenetické stromy a informace o způsobech pohlavního rozmnožování chaluh? Přitom bychom to vůbec mít nemuseli. Stačilo by prokázat, že dokážete nabyté informace použít v praxi, upotřebit a hlavně díky těmto znalostem dokázat nějak přispět k rozvoji společnosti a pochopení světa. A upřímně, já bych radši trávila měsíc někde nad experimentem, než sedět zavřená v pokoji, pořád někomu psát, že nemám čas, protože se učím, a pak zjistit, že za celý den jsem do hlavy nenalila absolutně nic.


01/ Lindy Bop trouble

4. června 2017 v 12:33 | vOrel |  Kratičky aneb vOrel vs svět
Musela jsem definitivně přestat sledovat některé módní stránky na facebooku. Záčínám mít dojem, že jediný jejich cíl, je propagovat cukrovku a vysoký krevní tlak. Kde jsou ty časy, kdy se propagovala jenom anorexie...