*/ Největší zázrak života

4. června 2017 v 12:44 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Jakožto student biologie jsem za poslední tři roky postupně zanevřela na většinu toho, co běžní lidé označují za zázraky. Narození dítěte, láska i to, že se ptáče nakonec vyklube z vejce. Všechny tyto jevy jsou založeny na tak základních dějích a chemických rovnicích, že mi už nepřijde ani nijak zázračné, jak se celý ten systém pak poskládá dohromady jako puzzle a funguje. Všechno je jen mořem a moře je jen složeno z mnoha kapek. I my jsme mořem a na takové kapce přece nic zázračného není.

Ale jeden "téměř zázrak" přeci jen zůstal. Jedna věc, která mě prostě nepřestane fascinovat, věc, kterou si procházíme někteří dnes a denně. Protože všechny ty "jejich" zázraky jednou skončí v popelu a potom se objeví ten skutečný - zázrak zrození fénixe. Schopnost člověka dostat se na samý okraj útesu, dopadnout na beton, rozlámat si všechny kosti, bodnout si nůž do hrudi a vykrvácet a pak se nadechnout a se servanou tváří se znovu sebrat a jít dál.


Výběr z mých zpráv (aneb o tom, jak jsem poslední spisovatel a filozof na [facebóku]):

I když pořád nenalézám, i když se pořád dokola vyčerpávám a unavuju… pořád dokola nacházím sílu jít dál a nechápu jak, ale neznám lepší pocit, než když se seberu a byť zničená jdu dál.
A jestli jsem při studiu biologie prohlásila, že zázraky v přírodě nejsou, tohle je pravděpodobně jediný, který zůstal…
Ta schopnost jít dál, i když s námi život pekelně zametá a lidé s díky odmítají naše hlavy na zlatým podnose, je neuvěřitelná věc. A jestli je člověk takhle silný, není možné, aby jednou nedosáhl toho, co tak moc chce - i kdyby měl skončit nedopatřením na konci světa.


Protože jsou chvíle, kdy lžu svým obličejem všem, které potkám, jen abych se pak mohla někam schovat a vydávat tak zoufalé vzlyky, že se bojím sama sebe. Chvíle, kdy jsme tak blízko srázu, že si opravdu začneme hrát s tou myšlenkou, že stačí jediný krok a spadneme a všechno tohle skončí. Ale náš vlastní strach nám to nedovolí. Ale ta druhá, ještě větší síla nás pak druhý den probudí a umožní nám vstát z postele. I lidé, kteří překonali ten strach a ten krok udělali, museli někdy dřív tohle zažít. I lidé, kteří polykají prášky, jen aby mohli fungovat, to někdy dřív cítili. Všichni jsme jednoho rána otevřeli oči a zjistili, že už neslzí. Alespoň jednou v životě jsme zažili ten pocit, že i když my sami už nemůžeme, ten systém v nás zmáčkl RESTART. A historie prohlížeče se vymazala.

Každý den se mi připomínají věci, které mě lámou. Klepou mi na dveře, někdy přímo zoufale ťukají do nějakého protivného rytmu. Někdy se jich nakupí tolik, že z nich zešílím. Někdy ty dveře vyrazí… dřív nebo později. Ale pokaždé je znovu zatluču. Znovu, marně, ale udělám to. Pořád spravuju tu děravou střechu. A i když už mám pocit, že to příště nezvládnu, tak to udělám. A jestli tohle není zázrak...

Ano, mohla bych být šťastným člověkem. Vždycky jsem si přeci jen tajně přála být bezvýhradně šťastná. Ale jistým způsobem jsem radši nešťastná a nezlomná. Protože když máte něco zadarmo, nevážíte si toho. To, co si musíte vydřít, je jako zlatý poklad. A ve mě asi tajně žije zázračné zlaté dítě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama