Červenec 2017

*/ Chyby prostě musíme dělat

6. července 2017 v 15:28 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Moje máti má jednu dost nepříjemnou vlastnost - vždycky má pravdu. A když ne úplně, tak alespoň trochu. A to ještě někdy jenom proto, že si tu její pravdivost snažím vymluvit, abych neměla hloupý pocit, že jsem to zase zbabrala já. Nachytat ji na švestkách ve chvíli, kdy mi špatně radí, je krajně těžké a opravdu dobře se mi to povedlo jen jednou.

Moje máti mi radí dobře. Je tu na světě dýl než já, uvědomuju si to, a tak se i snažím ji poslouchat. Ale někdy se prostě stane, že si chceme život užít, nebo že se zoufale přemlouváme, že je lepší, než jaký doopravdy je, a neposlechneme. A není to jen máti, koho neposloucháme. Jsou to kamarádi, známí, filozofové na internetu, který občas překvapivě opravdu ví, co říkají… Pořád totiž doufáme, že to tak přece není. Že takový hrozný ten případ jisto jistě nebude.

A pak si stejně rozbijete hubu o beton a nezbyde vám než kroutit hlavou - oni měli pravdu, měli pravdu! Kdybychom občas opravdu poslouchali a dali na naši intuici a umlátili v sobě hlas pomateného srdce, tak bychom měli lepší život. Nebyl by tak chybový. Žádné průšvihy, žádný čas ztracený nad někým nebo něčím, co je úplně k ničemu. Žádná zklamání, žádné marné snahy, zoufání ani nevyslyšené prosby. Prostě čistý štít a žádný zvrtnutý kotník.


"Tim si prostě musíš projít… Všichni ti sice řikaj: "Ne, nedělej to." Ale ne, prostě si tim musíš projít. tim se prostě nejvíc poučíš."
"Jo, taky mám pocit, že si z toho vždycky něco odnesu."


Lidi se bojí chyb - bojí se jich tak moc, až jich začnou dělat víc a víc. Snaží se mermomocí poslouchat druhé a zároveň si udržovat vlastní rozum, což dopadne tak, že se přestanou v rámci kompromisu řídit vším a strhnou volant do škarpy. A buďte v klidu, moje kára má už pěkně promáčklý plechy, ale jede. Protože už vím, kterou zatáčku neprojíždět na plný plyn.

Život není o tom vyhýbat se chybám. Život je o tom ty chyby zažít, abyste je pochopili a už nikdy v životě nezopakovali. Není blbec ten, kdo chybuje. Blbec je ten, kdo si ze svojí chyby nikdy nic neodnesl. Kdo byl zklamán, zrazen a vrhnul se do té jámy znovu se stejně nadšeným očekáváním něčeho, co nikdy nepřijde.

Takže sice můžete poslouchat svou matku, ale lepší je dát na vlastní rozum a pak za ní přijít a říct, že měla pravdu. Protože to stejně uděláte, stejně to poděláte, ale musíte umět uznat porážku. Protože každá prohra se vás dotkne mnohem víc než jízlivé řeči vaší matky a z takového šrámu si odnesete jizvu, která zůstane. A to je to, proč byste měli milovat chyby a chtít je. Protože pokud nejste úplní pitomci, taková chyba vám dá nakonec nejvíc - a na to žádní rádci kolem vás nestačí.


*/ Pro slepičí kvoč

6. července 2017 v 15:28 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Člověk mívá občas chvíle, kdy je v takovém opojení smyslů, že začne plodit neuvěřitelnou filozofii. Jednou kdysi dávno jsem ze sebe vymáčkla něco podobného.

"Byli jsme prostě spolu a já… prostě jsem se ho tak zeptala: Proč já? A…"
*hlasitý smích*
"Ehm… no, tak to byla přesně jeho reakce."

To jsou ty chvíle, kdy vám osud postaví do cesty něco, co vás donutí přemýšlet, co vás instinktivně dovede k hloubavé větě, proč zrovna vy jste tím někým k tomu něčemu? Proč vás si ten druhý vybral, proč vás a ne toho, toho, toho, toho a toho. Protože je tu přece miliarda dalších lidí, tak proč vy? Ale já na svou otázku dostala jen jednu odpověď: smích. A nezbývalo, než se s touhle odpovědí smířit. Dokud se ale nestalo, že jsem tu samou otázku dostala já.

"Můžu se zeptat? … Proč já?"
*a teď se hlavně nesměj!*

Jedna věc je se ptát a čekat zbožně na odpověď, ale druhá, když tu odpověď musíte sami vymyslet. V tu chvíli vám dojde, že vy sami byste ji opravdu moc chtěli znát, tím pádem je nejenom fér, je to vaší povinností ji druhému sdělit. Protože není nic protivnějšího, než když vám někdo neodpoví, zamluví to a vy se do smrti taháte s otazníkem za zády. A tak jsem slíbila, že odpovím.

"No, proč já… To se prostě nedá ptát, to je prostě… to se tak stane! S tim nic neuděláš…"
"Jo, no…" *ne, že by to bylo až tak mlžný, ale máš jistou pravdu*

Svým způsobem je to hloupá otázka, ale jenom ve chvíli, kdy si konečně uvědomíte, že tu odpověď znáte, jen je příliš jednoduchá, aby vás napadla. Stojí vám přece před nosem. Proč já? Protože já! Kdykoli se budete chtít zeptat proč vy, dodejte za to: Myslím konkrétně proč. Neboť na tu otázku je obecně velice jednoduchá odpověď. Když jsem si tě vybral, udělal jsem to proto, že jsem chtěl. Jedno jaký konkrétní důvod to byl. Pokud máš hrát v mém týmu, vypadal si buď sympaticky, nebo nabušeně. Jestli máš jít smazat tu tabuli, je to proto, že si byl zrovna ve výhledu a zdálo se, že když to dostaneš za úkol, že nebudeš moc remcat.

A když se ptáš, proč zrovna tebe miluje - na to je ta nejjednodušší odpověď. Protože jsi to, o co by stál. A protože zrovna tebe měl to (ne)štěstí potkat. Takže ona otázka je skutečně jistým způsobem hloupá, ale říkejme jí raději řečnická. To zní mnohem vlídněji. A až se budete chtít příště zeptat proč, tak zatněte zuby a odpovězte si: Protože!

*/ Svět, který mi nedal jméno

6. července 2017 v 15:28 | vOrel |  Spletitý vOrlí život
Na základce mi bylo hej - nesnášela jsem téměř do puntíku všechny spolužáky, byla jsem příliš všeobecně vzdělaná a měla příliš kultivované zájmy a v té době dokonce ještě i jazyk. Na gymplu mi bylo hej - nesnášela jsem téměř půlku třídy a zbytek jen tak nějak snášela a můj jazyk začínal stát za nic. Ale jedno mi tenhle svět dal - (kromě přátel i) jméno.

Všichni se narodíme a dostanem nějakou nálepku od rodičů, kvůli které strávili několik nocí, dní, let v posteli s kalendářem v ruce a párkrát se pěkně rafli. (Prý jsem měla být původně Ingrid - schválně se zeptejte, jaký dáreček mohl čekat vás.) A s tou pak všude obzukujete a nemůžete s ní nic udělat (do plnoletosti nejmíň, to je hodně času), takže je pro vás docela výhodné si na ni zvyknout a začít ji mít rád. Protože všechno s čím nic nemůžete udělat, je dobré mít rád. Však víte - někde vám nadělí, někde uberou. Buďte rádi, mohlo to být horší. A milovat sám sebe je největší výhra. (Hlavně pro ty, které jinak všichni okolo nesnáší.)

Takže máte do vínku kromě barvy vlasů a očí taky jméno. Ale to jméno je pro lidi jako já jenom surová hmota, která čeká na zpracování. A čím větší cvoky máte kolem sebe, tím zajímavěji to dopadne. Ať už základka nebo gympl, nikdy jsem neměla jen "prostě to jméno". Lidi se pojmenovávali patvary příjmení, jídly, nápoji, zvířaty i věcmi… Byl to svět strhující kreativity, kde každý dostal ke své prvoplánové nálepce zcela luxusní přílepek.

Milovala jsem je - špatné, směšné, nepochopitelné i trefné - protože tyhle přílepky byly jako teplý svařák v nočních paprscích lamp a záři ohňů na vánočních trzích. Bylo to něco příjemného, co vás jistým způsobem hřálo, protože to říkalo: "Jsi součástí toho všeho, už nejsi jen jméno na kusu papíru - jsi naše." A tenhle pocit jsem si nikdy neuvědomovala, dokud jsem ho nezačala ztrácet. (Jako všechno…)

Nikdy mi nedošlo, jak mě i jednoduché přezdívky, zkratky mého jinak zcela obyčejného jména povzbuzovaly. Než jsem přešla na další stupeň vzdělávání a najednou zůstal jen ten hrubý obrys. Ze všeho, co mi svět dal, zůstala jen… Markéta. Zůstala jsem jen jménem z kalendáře a kdykoli mě jím někdo oslovil, naskakovala mi husí kůže. Je to moje jméno, mám ho ráda, protože je moje, ale proč mě jím trestáš?

Pro všechny své dobré známé i nenáviděné spolužáky jsem nikdy nebyla to jméno - byla jsem cokoli, byla jsem Maky, Chodící encyklopedie, Vorel, Marky, Beruška (díky babi), Cvrček, Makyna i Žába. Moje jméno žilo a tančilo, dokud mu někdo nešlápl na nohu. A je to zajisté zvláštní, jaká malichernost může člověka trápit, ale přeci jen si myslím, že mi ten zvuk mého prostého jména - Markéto - které teď slýchávám nějak moc často, mi něco říká.

Totiž všichni lidé, kteří pro mě nebyli vzduchem, které znám byť málo, pro mě nikdy neexistovali v tom základním tvaru. Nikdo nebyl Jana, Hana, ani Josef. Byli jenom Honzinové, Terky a Káti. Protože čert vem ten patvar, co ti dali! Zní příliš vznešeně na to, že si už dávno tykáme, což? Jenže pak mi napsali "Milá Markéto" a znělo to spíš jako "Vážená slečno nebo paní". A s tím, jak jsem přestala slýchat všechny ty pitoreskní zkomoleniny, jež jsem nosívala, začala jsem vlastně pomalu ztrácet sama sebe.

Občas tak otevřu oči a uvědomím si, že někde uvnitř mě klove podivná prázdnota. Pustina, kde kdysi bývalo to tak samozřejmé: "Čau, Maky!" Když mě teď někdo osloví alespoň Markét, skoro plesám a někdy zas děkuju lidem, že se s mým jménem raději ani neobtěžují. (Přece musím ale říct, že málo lidí má ten kouzelný talent proměnit i ten skoro ohavný zvuk mého jména proměnit v hříčku přírody a vtipnou příhodu na dlouhý večer, nu přesto…) Chybí mi, chybím sama sobě.

Protože jsem kdysi opustila rodný dům, rodné město i rodný kraj. Jenže v tu chvíli jsem ještě netušila, že ztratím i vlastní identitu. Protože vyryto na občance něco máme, ale ta skutečná hodnota je alespoň pro mě v tom, jak dovedou lidé jen kvůli vám a vaší přítomnosti tu občanku s radostí potrhat.

*/ Informační kontext a trocha koření

6. července 2017 v 15:26 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Nedávno jsem s velice pyšným akcentem přišla s následujícím prohlášením.

"Já už se nekoukám na seriály, já si pustim k obědu dokument od BBC. Víš co, když už se učím, třeba mi to pomůže…"
"Cože? Tak nekoukat na seriály to bych nezvládla."
"A je to super - hele, třeba tuhle jsem se dozvěděla, jak ty papoušci v tý Amazonii žerou hlínu, aby neutralizovali jedy z kytek. No, to je prostě hustý!"
"Jo, jo - to jsem viděl! To je fakt zajímavý."

V rámci učení se na státnice sice nejsou nelegálně uploadované britské dokumenty z youtube samospásné, ale pořád si říkám, že se tam toho dozvím k tématu víc, než v dalším díle amerického sitcomu. A přesně nějak takhle to i funguje. Informací, které nutně potřebujete zopakovat k další státnicové otázce tam sice moc není, ale když už na nějakou narazíte, je to jako blesk z čistého nebe.
Tuhle jsem zpracovávala otázku na téma "druhy fotoreceptorů u bezobratlých". Tak šustrujete google, sbíráte si ty informace do kupičky, přehazujete vidlemi a pak složíte v nějakou úhlednou hromádku, nad kterou spláčete ve chvíli, kdy zjistíte, že vám to neleze do hlavy. Jenže dejme tomu chvilku. Hmyz vidí UV spektrum a v jedné otázce z botaniky přece bylo, že květiny používají značky viditelné jen v UV spektru k navádění hmyzu na květ. No jistě - kdyby to neviděli, tak by to ta kytka dělat nemohla. Logicky… A světločivné mohou být i samotné buňky, protože když má jednobuněčná Euglena stigma, které vnímá světlo, tak proč by jiná buňka nemohla taky vidět. Jistě, jistě!
A pak tu máme ten dokument, který jsem si právě pustila k jídlu. Horké špagety mi pálí patro a nějaký pán mi cosi anglicky vypráví o kambrijské explozi. V té době se prý poprvé objevilo pořádné oko. A my víme, že dokonalejší světločivné orgány se vyvíjí u dravců k detekci kořisti. A v kambriu se objevily konečně pořádné aktivní a dravé formy bezobratlých. Ano! A pak tu máme případ binokulárního vidění. Takový tyranosaurus rex měl široký záběr obou očí, ale proč takový úspěšný dravec jako allosaurus měl úhel binokulárního vidění o tolik menší? Protože zatímco t-rex kořist pronásledoval, allík na ni číhal a tím pádem mu stačilo zaměřit se na úzký prostor jako krokodýl!
Zastavila jsem video, odložila talíř. Sakra, to je ono! Můžu do sebe cpát informace horem dolem. Můžu se tu zpaměti učit leccos, ale v palici mi teď zůstane stejně akorát binokulární vidění zdechlých dinosaurů. Protože jsem k němu dostala příběh, fakta i kontext. Dostala jsem všechno potřebné, co mi umožnilo tu informaci zpracovat, zaujmout se pro ni a uložit. Navíc došlo k zopakování a vyvolání části informací už uložených z předchozího biflování a jejich aktivnímu zapojení do dané problematiky.
A to je to kouzlo. Ke všem těm informacím nám kolikrát chybí pouze omáčka, koření, které je přiostří a zařízne nám je do mozku. Vždyť co si ze školy pamatujete? Já mám prd paměť na typy gyneceí rostlin, ale to, že se dá oddenek puškvorce naložit a jíst a že u nás roste pouze nepohlavně se rozmnožující varianta (chudáček - nemá pohlavní dětičky!), to teda nezapomenu v životě. Je prostě neuvěřitelné, jak málo stačí, aby se člověk naučil cokoli, když mu to šikovně podáte.

~/ Jak nepodlehnout hrůzám světa (alespoň na chvíli)

6. července 2017 v 15:22 | vOrel |  Spletitý vOrlí život
V nedávné době jsem na sobě začala dělat experiment. Ostatně není první… Testuji v něm dopad premenstruačního syndromu na chování jednotlivce. V zásadě to znamená, že si do kalendáře vpisuji v kritických dnech speciální značku - C jako "cry". Po asi dvou letech, kdy jsem si připadala konečně docela úspěšně vyléčená z pubertálních nálad a na obvyklé poměry jsem oplývala neuvěřitelnou radostí, pracovitostí a chutí k životu, se zase začaly vracet návaly těch značně nepříjemných pocitů, že všechno včetně mě stojí za houby.

Tyto pocity jsou opravdu značně nepříjemné - jednak způsobují vlhnutí předmětů ve vašem okolí, ničí vám make-up, kazí celkový vzhled, váš obraz ve společnosti a výrazně snižují vaši pracovní produktivitu. Jsou lidské stejně jako mnoho věcí, ale jejich odbourání by nám nakonec ulehčilo život a to násobně. Nebo bychom minimálně nemuseli lhát lidem falešným úsměvem a tím, že jsme přece úplně v pořádku, i když bychom nejraději zalezli hluboko pod zem.

Hledání souvislosti tohoto jevu s PMS ještě nemám potvrzené, ale v rámci výzkumu jsem se zaměřila i na možnosti odbourání "Céčkových" dnů. Je možné nějak nenásilně potlačit to, jak s vámi život vymetá špinavé chodníky? Je vůbec možné zachránit skutečný úsměv a udržet si dobrou náladu, když uvnitř vás pořád hlodá neodbytný červ? Zdá se to nemožné, leč v rámci svého výzkumu, jsem na jisté možnosti přišla - jinak bych tu už taky asi nebyla, že.


Za A - pokud marně hledáte vztah, zrušte si sledování všech vašich přátel na FB, kteří zrovna prožívají nějakou romanci a ostatně nikdy nepostují nic moc zajímavého. Místo toho si přidejte do sledování stránky módních magazínů, umělce od hudebníků po malíře včetně těch mrtvých, novinky ze světa techniky, oblíbené seriály, libovolné stránky BBC, knižní novinky… Cokoli vás baví a snažte se, aby počet těhle stránek byl adekvátní k počtu vašich přátel, takže se vám už nestane, že přijdete na FB a budou tam na vás čumět jen zamilované selfie a rozmazané fotky z Chorvatska. Odteď jen krásno a umění!

Za B - konečně se rozhoupejte a obklopte se věcmi, které máte rádi. Jestli vám dělají radost záclonky na oknech, velké obrazy, fotky všude po zdech, plakáty či obličej toho herce/herečky, kterou tajně milujete, už neváhejte a věste je všude. Věřte mi, že když na vás každé ráno kouká nějaký nádherný kus umění nebo něčí usměvavý obličej, je vstávání mnohem jednoduší (stejně jako usínání).

Za C - ztraťte se v koníčcích a práci. Není lepší lék na splín než práce - to říkal už v R.U.R. i Čapek. Samozřejmě, že všichni okolo budou remcat, jak práce akorát odsunuje skutečné problémy do pozadí, že vám to vůbec nepomůže a já nevim, co všechno… Ale tak budu tu sedět a dva dny bulet? To je lepší, když vám šéf na stůl vyklopí horu papírů a řekne: "Do zítra!" To potom už chtě nechtě nemáte čas přemýšlet nad strastmi života minimálně do té doby, než úplně vyhoříte. Ale neřešitelné problémy je ostatně možné pouze oddalovat, no ne? (Protože ony se vyřeší časem…) Berte to ale spíše jako prevenci, než spásu. V případě zhroucení, nemá člověk na práci chuť ani při sebevětší snaze.

Za D - přestaňte sledovat zprávy. Prostě vyhoďte televizi oknem a nekupujte noviny. Netušíte, jak je život lehčí, když nemusíte řešit další vraždu a potácivou chůzi nějakého státníka. Rázem je ve vaší hlavě místo na mnohem hezčí věci. A budete se divit, ale absence znalostí toho, co se děje ve světě a v domácí politice vám víceméně vůbec chybět nebude. Místo toho si raději předplaťte nějaký časopis o přírodních vědách a čtěte si o tom, jaký druh zrovna vymírá… No dobře, kupte si National Geogaphic a koukejte jenom na obrázky.

Za E - odstěhujte se od svých rodičů do města, kde vás nikdo nezná, a dělejte si, co chcete. Zní to šíleně, ale po přechodu na VŠ už mi nikdo nekontroloval šatník a já se začala oblékat jako šílenec a protože mě tu nikdo neznal, nikdo proti tomu (alespoň ne nahlas) nic nenamítal. Divné pohledy si pak můžete vyložit tak, že lidi jsou pouze ohromeni vaší kreativitou… Svůj pokoj můžete zřídit podle gusta, můžete jíst, co chcete. Můžete si dělat, co chcete. Nosit, co chcete. A až vám do toho začnou lidi zase kecat, znovu se odstěhujte, nebo si vypěstujte pořádné sebevědomí.

Za F - neptejte se lidí, jak se mají. Ptejte se, co zajímavého se jim stalo. Všichni se mají prvoplánově blbě. Takže se nezajímejte, jaké hrůzy zažívají, a když už musíte komunikovat, nuťte lidi blít na vás nějaké fascinující zážitky. Nebo pokud jsou na tom hůř než vy, využijte toho naopak k tomu, aby vám dokázali, že vy na tom, ještě nejste tak špatně, takže si můžete začít pískat. Když se občas obklopíte pitomci, zoufalci a jinými druhy trosek, vždycky vám to trochu zvedne sebevědomí. Vážně… ale nepobývejte s nimi déle, než je nutné. To má opačný účinek.

Za G - na světě je krásně, naučte se dívat očima. Ostatně jimi získáváme asi nejvíc informací z vnějšího světa. Všímejte si toho, že kromě ulicí dlážděných bezdomovci, bordelem a nažkami, jsou tu taky krásně kvetoucí keře, zpívající ptáčci a oranžové paprsky večerního slunce. Naučte se sledovat tyhle drobnosti a připomínejte si je dnes a denně a uvidíte, že na věčnost jen tak odejít chtít už nebudete.

A když všechno selže, zmizte lidem z očí, zamkněte dveře, sedněte si, hoďte nohy nahoru, vytáhněte nějakou odpornou ňaminu a trochu slabšího alkoholu a dívejte se z okna, zatímco se budete cpát. Pak se vyspěte a ráno se uvidíte, že jste zase restartovaní.


Neříkám, že tohle všechno mě zcela zbavilo zoufalství. Protože dokud problém nevyřešíte, bude vás trápit. A některé problémy se prostě nedají řešit rychle, ani kdybyste fakt chtěli a něco pro to dělali. Takže budete mít pořád jako já v kalendáři C dny, ale budete je touhle prevencí omezovat na minimum, až možná budou pouze lehce korelovat s PMS. (U chlapů nevím, s čím by to mohlo souviset, bohužel. Máte smůlu, že to nemáte na co svádět…)

Život není špatná věc, je docela fajn a stojí vám i za to trápení. A já neznám člověka, který by se alespoň někdy opravdu netrápil. A i když jsem čarodějnice, nepřeju trápení nikomu. Takže dělejte všechno proto, abyste se trápili co nejméně, i když pro to třeba jako já, máte zcela ideální předpoklady na rozdíl od jiných šťastnějších jedinců. Co se nedá vyléčit, tam vždy alespoň mírníme příznaky.

*/ Proč si držím nepřátele u těla

6. července 2017 v 15:21 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Každý z nás někdy poznal tohohle člověka. V každém správném kolektivu se dříve nebo později objeví a většina těch rozumných ho nenávidí tak prudce jako zabíjí ten nejsilnější hadí jed. Je to ten člověk, který si myslí, že něco umí. A já vám dám jeden dobrý důvod, proč byste ho měli milovat.

Každý, kdo kdy něco uměl, kdo se kdy něco naučil, čelil tomu, že na své cestě za uznáním se musel prodrat davem lidí, kteří sice nic pořádně neuměli, ale ego měli teda kurevsky silné. Většina lidí, kteří umí, jsou jimi nakonec dokonce pohlceni, ušlapáni a zadušeni. Načež vstávají ze země špinaví a prskající nadávky. Jestli něco umíte, budete tohle dělat celý život.

Nejdřív začnete příšerně plísnit svět, že je plný pitomců, kteří nerozumí oboru a lidí, kteří obdivují pitomce a kýče. Načež za nějakou dobu s velkým překvapením zjistíte, že v tomhle asi problém nebude, protože kromě vás je tu ještě další mračno lidí, kteří s vámi nadšeně souhlasí, jen to dosud neřekli nahlas. Egoistickou osobu XY nenávidí snad ještě víc a tak si na to sednete někde u kafe a pořádně to rozložíte na díly, abyste se trochu uklidnili.
Pak ale začnete přemýšlet. Když teda tolik lidí souhlasí s tím, že osoba XY je prd prdla prdlačku majstr v oboru, proč je osoba XY stále na výsluní? Proč už nebyla dávno svržena jiným panovníkem, který drží žezlo o dost lépe? Protože ho nedrží o nic pevněji…

"Hele, už tolik lidí mi řikalo, že je to prostě prznění a že s tim neumim."
"Hm.." *Taky mám občas ten dojem.*
"… ale prostě to je názor a já ho akceptuju. Tohle je ale to, jak já to chci dělat. Pár lidí, co ti řekne, že se jim to, co děláš, nelíbí, tě prostě nemůže odradit od toho, co chceš dělat."
"Hm, jo…" *Chlape… myslím, že tě miluju.*

Na světě není žádná silnější věc než víra v sama sebe a schopnost své já prosadit a vecpat lidem do huby. Není žádná mocnější páka než tohle, protože každý, kdo vám podrazí nohy, vás vrátí zpět o deset kroků, pokud ho ovšem s úsměvem nepřeskočíte. Nenávidím lidi, kteří si myslí, že něco umí a ještě to všem cpou, ale něco mě naučili. Že pokud chci v životě něčeho dokázat, nesmím se ohlížet a nesmím se nechat řídit odmítavými pohledy ostatních.

Jestli nechcete skončit v myší díře špinaví a chudí, věřte mi, naučte se vnutit lidem, že jste skvělí, přímo výborní. Protože ač už jste, nebo nejste, vždycky se stejně najde někdo, kdo vám to všechno bude vymlouvat.

Jistěže je těžké se tohle naučit. Každý jsme přirozeným egoistou, ale ne pitomcem, co přestal definitivně poslouchat dobré rady svých rodičů. Ale jestli to risknete a zkusíte věřit tomu, že to, co děláte, je přesně to ono, pravděpodobně najdete to pravé spojení mezi člověkem, který umí, a silou toho, který neumí, ale hodně mluví. A myslím, že téměř každý druhý, kdo se opravdu niterně bojí, že není dost dobrý, je dobrý až až.

Naivita? Vzít ovladač do ruky...

4. července 2017 v 15:24 | vOrel |  Spletitý vOrlí život
Lehnu si na gauč a zapnu televizi. Načež jsem asi po půl hodině zjistila, že jsem buď konečně dospělá, nebo nechápu dnešní společnost.

Jako první přišla na řadu část jakéhosi nového amerického sitcomu, který se snažil zesměšnit všechny typy lidí, kteří se rozhodli žít život s ohledem na přírodu, zdravý rozum nebo východní učení. Od veganů po lidi, co šetří vodou, praktikují meditaci nebo prostě jen všechny, kteří se snaží nežrat každý den k večeři kilo pečené krávy s mastnýma hranolkama a kolou. A to vše z pohledu několika lidí, jejichž minulost byla drogy, alkoholismus, prostituce nebo kombinace dříve zmíněného. Nato že jsem praktikující masožrout a občas si ráda přihnu mi to nějak moc vtipné nepřišlo.

Pak se mě pokusila vysvobodit reklama. Člověk se podíval na to, jak úžasně retro a skvělé je jíst takový hnus jako tavený sýr. Pak se dozvěděl, že párty s kámoši rozhodně nemůže být přes nějaké přeslazené limonády nebo tupláku piva (pravda, s tím alespoň trochu souhlasím...). Nakonec mi bylo vnuceno asi tak pět zcela zbytečných čistících prostředků, jejichž práci spolehlivě zastane prací prášek a jar. Zbytek si pro své dobro nepamatuji, jelikož jak potvrdilo již asi dost studií, čím víc reklamy je kolem vás, tím méně ji vnímáte a tím méně je jejím zadavatelům reálně k něčemu.

Následně ale přišly ukázky na další pořady, a když jsem viděla obličej Simíra z asi tak třicáté řady Kobry 11, přepnula jsem na další program. To se ukázalo jako osudová chyba, protože na mě vyběhla TV Barrandov a než jsem stihla přepnout, tak jsem s jistým zděšením sledovala upoutávky na jakési pseudo-rodinno-dramatické talkshow. První byla na téma: "Jsem hrozně slavná zpěvačka, ale už to neunesu - bože, tolik turné a akcí, nemám čas na svůj život. Otče, prosím, pochop to! Už takhle nemůžu dál, chci skončit!" "Si blbá, máš kariéru před sebou!" Načež dcera vytáhla trumf z kapsy - je těhotná. No, to chceš vidět... Podotýkám, že jestli ta holka umí zpívat fakt netuším, v životě jsem tu slavnou a zaneprázdněnou českou celebritu neviděla.

Další kousek byl ještě lákavější. Podezřele hnusný, starý a tlustý chlap tam vysvětloval své o dost hezčí a mladší partnerce, že přece na tom nic není, že chodil do toho nevěstince. Né, vlastně tam vůbec nechodil. Načež vedle něj seděla jeho ex a jeho "štětka", které té nebohé ženské vysvětlovaly, že je to parchant. Následovala scéna se zcela zoufalým pokusem o zbití toho tlustého prasete ze strany teď už asi další ex přítelkyně. Pak jsem chvála bohu přepnula na TopGear - který dávali už včera...

Víte, co mě na tom nejvíc děsí? Že televize není jen taková kulisa, kterou zapnete v sedm, abyste viděli zprávy a počasí na jedničce. Je to střed valné většiny českých domácností. Starci, rodiče i malé děti dennodenně konzumují takové věci z jakých se dozví asi tolik, že není problém přežít pád na beton z dvaceti metrů, že každej, kdo se jmenuje Ahmed, je terorista a Sergej jedině špion. A pak kromě těhle pohádek taky nedej bože reálné příběhy rodin, které podle toho, jak to tam vypadá, neměly vlastně pro dobro všech zúčastněných vůbec vznikat.

Co si z toho ti lidé asi odnesou? Přesně to, co viděli. Že dneska je rozvod úplně normální, že každý chlap zahýbá, že vrhnout se ožralý z mostu do Labe je super nápad. Mohla bych pokračovat... Vím, že každý příběh prostě potřebuje nějakou zápletku, což ve většině případů znamená nějaký problém, průšvih, smrt nebo alespoň zranění citů. Ale, ač to bude znít jako fakt velké klišé, nebylo by dobré se zamyslet nad tím, co na těch dolních deset milionů pouštíme z amplionů? Protože ne každý je silná osobnost s vůlí vzít ovladač, tu věc vypnout a vyhodit z okna. Většina lidí jsou jako moje zesnulá babi, která kudy chodila, tudy měla pořád pocit, že svět je dneska strašné a hrozně zlé místo, protože už zase říkali na Nově ve zprávách, kdo koho zabil a co teprve ti chudáci pejsci zavření v tom sklepě bez žrádla! Alespoň že ještě běží ten komisař Rex, toho krmí dobře...

Co na to říct. Jen že bychom si to mohli uvědomit. Protože pak třeba feministky přestanou psát panflety na reklamu Bernarda a třeba si konečně všimnou toho, že by bylo možná o dost lepší zaměřit se na ty kreténské reklamy na vložky. Protože, když to příjde, tak fakt žádná z nás netančí v parku v bílých šatičkách se všema kamarádkama jak můze. Krvácíme jak řízlý selata, je nám neskutečně blbě a ještě musíme mít nějaký flastr u zadku. Ale hlavně že, "Ou, snad si nevšimne, že mám své dny." Ženský, a tohle je vám fuk? To jako vážně?