Srpen 2017

05/ Nevzlykejte u zdi

27. srpna 2017 v 14:50 | vOrel |  Kratičky aneb vOrel vs svět
Když otevřete facebook, máte dojem, že musíte nutně spáchat sebevraždu. Všude jen samí dokonalí lidé mající úžasný život bez chybičky plný skvělých zážitků, nebo nevzdělaní idioti se zcela pochybnými názory na úplně cokoli, které jim nikdo nevymluví. V této chvíli je zcela esenciální si připomenout dvě věci. Za prvné: čas komentovat pitomými kecy zprávy na ČT mají pouze nezaměstnaní, znudění důchodci a duševně prázdní občané, protože většina normálních lidí v tu dobu dělá něco užitečného. Za druhé: lidé můžou sdílet na internetu jen to, co zažili, a jestli je to, co sdílí, vážně všechno lepší, co se jim přihodilo... jejich život je v zásadě velmi pustý a smutný.

04/ Líná depka

23. srpna 2017 v 12:00 | vOrel |  Kratičky aneb vOrel vs svět
Fascinuje mě, jak dneska generace našich rodičů komentuje šířící se psychické problémy mladých lidí tím, že neví, čím jako je doba jiná a proč mají ti rozmazlení fracci mít v takové krásné době nějaké problémy. Halt, když se narodíte do doby, ve které od vás nikdo nepředpokládá nic víc, než že přežijete padesátku, oženíte se a budete dělat celý život alespoň zedníka, je to o dost jiné, než když vám slíbí, že můžete být čímkoli chcete, když o to budete jen trochu stát, a vy pak zjistíte, že realita je stále někde u toho zedníka.

*/ Bezpečnostní prověrka slušnočecha

15. srpna 2017 v 14:09 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
"Jak často říkáte vašemu dítěti, aby se nebavilo s cizími lidmi?" Takhle začíná krátký a pro (nejen) české matky asi naprosto šokující klip, který se v postupných vlnách šíří internetem už nejméně půl roku. A ani já jsem samozřejmě nebyla nepřekvapena tím, jak dlouho můžete vysvětlovat vašemu drobečkovi, že chlapi lákající děti na cukrátka a plyšáky na hřištích jsou oškliví a zlí pedofilové, a to dítě pak cizímu chlapovi se psem stejně na otázku: "Chceš vidět víc štěňátek?" odpoví: "Jasně." A bez problému odchází, aniž by se ohlédlo za maminkou.

To je samozřejmě hrozné, to je strašné, to je šílené, říká si česká matka. Rázem má dojem, že svoje milované dítko ochrání už jedině dvoumetrovým plotem s ostnatým drátem a soukromou mateřskou školkou a ozbrojeným personálem s bezpečnostní prověrkou. Protože já opravdu nevím, jak bych jako matka asi měla reagovat na to, když mi někdo vlastně obrazně říká, že nemám absolutně šanci svému čtyřletému mrňousovi něco vysvětlit na téma jeho osobní bezpečnosti.

*pro zájemce samozřejmě originál...*

Zapomenu teď na všechny své pochybnosti o věrohodnosti daného videa, u kterého nevím, zda děti pána neviděli povídat si s maminkou a nebrali ho tedy potom jako věrohodného, zda to není jen sestřih úspěšných pokusů a tak dále... Protože tohle video mě spíš než nad bezpečností našich ratolestí donutilo se zamyslet nad tím, co je to důvěra. A jedno je mi jasné. Jde zřejmě o některými lidmi velmi podceňovanou komoditu.

Protože slepá důvěra dětí v pána s chundelatým štěňátkem je možná děsivá, ale co mi přijde mnohem děsivější, je moje známá, která chodí po Praze s drahou kabelkou, ve které má asi 15 centimetrovou růžovou čepel a příruční střelnou zbraň. Ano, člověk opravdu v dnešní době nemůže věřit v to, že jsou všichni dobří lidé. Ale ve chvíli, kdy podlehne naprosto zvrácenému bludu, že nikdo není dobrý, nebo alespoň slušný člověk, je teprve čas na to, začít se doopravdy bát. Protože až se o mojí známou v tom přece tak hrůzostrašném šerém metru někdo nešikovně otře, bude mít nůž v zádech a kulku mezi očima. Jedno, že spěchal na ranní směnu do práce a musel se procpat mezi plouživými lidmi v cestě.

Neříkám, že se člověk nevyděsí, a tázavě neotočí na svého Pepíčka a Mařenku s podezíravým výrazem. Protože co když si je jednou nějaký pedofil vybere? Obávám se ale, že vyděšených nedůvěřivých lidí je na světě víc než všech "-filů" dohromady. A tito lidé jsou nesmírnou hrozbou. Staví kolem sebe vysoké neprůhledné zdi, každého podezřívají z nekalých úmyslů a všechno neobvyklé je nejen špatné, ale především život a mravy ohrožující.


"To jsem šel jednou v noci z hospody, ne, a přede mnou šla nějaká slečna. No a se zrovna jako stalo, že jsme měli stejnou cestu. A když už jsem asi po čtvrtý zatočil na křižovatce za stejný roh, co ona, tak se rozběhla... Já se jí jako fakt nedivim, ale prostě jsme šli jenom stejnou cestou..." (spolužák z VŠ kdysi v hospodě)


Ano, i já jsem v metru už potkala pár existencí, od kterých se mi chtělo odsednout na druhý konec vagónu, nebylo mi dobře, měla jsem i strach, ale nikdo z nich se na mě netroufl zatím ani příliš nápadně křivě podívat. Nikdy jsem se ale kvůli tomu nebála tím metrem jezdit. Díky mojí známé jsem začala. Jestli je tam totiž víc takových lidí jako ona, mám konečně proč.

Rodiče mi pořád dokola říkali, ať nechodím v noci sama. Ale já byla single holka, co chce chodit jednou za čas do kina. A tak jsem šla a nikdy se mi nic nestalo a neměla jsem někdy ani strach. Především proto, že jsem věřila v lidi, kteří se mnou v tom městě žijí. A také proto, že jsem se zcela přirozeně se vyhýbala těm, kteří se v té tmě divně potáceli, nebo vylezli z nonstopáče. Což jak se ukázalo, většinou samozřejmě k přežití bohatě stačí.

Opatrnost je totiž vždycky na místě a může zachránit vyražené zuby nebo i život. Ale ne každý pán se štěnětem vám vykostí děti a ne každý trochu divný bezdomovec touží po tom vás v metru ubodat rybičkou. Takže Haliny moudro na závěr? Já možná nemám vždycky důvěru sama v sebe, ale v druhé docela ano. Je to lepší než se pořád bát o život v zemi, která je podle světových statistik mnohem bezpečnější, než se v temném metru možná občas zdá.

03/ #ironycurtain

12. srpna 2017 v 13:56 | vOrel |  Kratičky aneb vOrel vs svět
Náhodný komentář k přímému přenosu z LGBT pride: "Tak jsem tam hledal nějakou pohlednou holku. Nic. Jen jedna, a to byl chlap..."
... jo no, jsem tuhle vyrazila do okresního města do obchoďáku a bylo to to samý. Ty lidi dneska nemají na to oblečení vůbec vkus.

02/ Jak Číňani zaplavili Prahu

12. srpna 2017 v 8:44 | vOrel |  Kratičky aneb vOrel vs svět
To, že jsou památky UNESCO jen zoufale přelidněné ostrovy v turistické pustině, které míří k záhubě, jsem já pochopila už před několika lety. Radnice mě konečně dohnaly. Jaká další samozřejmost západního životního stylu se stejně jako cestování ukáže být problémem ve světě, kde začaly i "rozvojové země" rodit svojí u pro nás tak běžnou střední třídu? Měli bychom začít přemýšlet, než se tím necháme nedobrovolně smést.